Bouzouki (Mpouzouki, Buzuki)

Bouzouki je strunný neboli chordofoní  drnkací hudební  nástroj. Skládá se z rezonátoru – ozvučná skříň, mající tvar půl hrušky a dvakrát tak dlouhého krku. Celková délka je 70 cm až jeden metr. Krk se skládá z pevných nepohyblivých kovových pražců a je zakončen klíči, které slouží k ladění podobně jako u kytary. Původně mělo bouzouki tři páry kovových strun naladěných RE-LA-RE (D-A-D), kde poslední struny RE jsou nalazeny do oktávy tedy Dd. Později zhruba v polovině 20. století byla přidána čtvrtá struna(pár strun) a změnilo se tím ladění nástroje na DO-FA-LA-RE (C-F-A-D), kde DO je nejnižší tón a struna je laděná do oktávy, stejně tak je i FA. LA a RE jsou nalazené unisono. Podle počtu strun nazýváme bouzouki buďto Trichordo (třístrunné) bouzouki, anebo Tetrachordo (čtyřstrunné bouzouki), které  je občas nazývané Oktachordo, tedy osmistrunné. V řecké hudbě se hojně využívají oba typy bouzouki.   Dříve, zejména v Anatolii, se bouzouki ladilo také podle stupnice (Dromos nebo Makam) hudební skladby. Těmto zvláštním laděním se říkalo Douzenia, nebo Karadouzenia a často je používal ještě Markos Vamvakaris (jeden z prvních skladatelů charakteristického řeckého hudebního stylu Rembetiko). Tyto způsoby ladění se udržely až do meziválečného období, avšak postupem času a rovněž s příchodem čtyřstrunného bouzouki se postupně vytratily. Na bouzouki se hraje trsátkem a to jak melodie a výplně (odpovědi), tak i sóla a doprovody. Na čtyřstrunné bouzouki se dá zahrát téměř cokoliv a i to je asi jeden z důvodů, proč byla čtvrtá struna přidána.
Bouzouki je staré zhruba 2300 let a až na drobné, většinou estetické rozdíly se příliš neliší od svého starověkého předchůdce Pandury. Současně je to tedy jediný hudební nástroj, který Řeky doprovází   od starověku až po současnost. Na čem se shoduje téměř většina vědců a folkloristů je, že se tento starověký  nástroj využíval často i od Řecka na východ a tím získal různé modifikace i názvy. Zatímco v Řecku se nástroj nazýval Trichordo,  Pandura, nebo Tambura,  později na  východě  ho pojmenovali Saz a konečně Bouzouki. Velký úspěch má tento nástroj zejména díky možnosti  zahrát na něj pestrobarevnou škálu tónů a zvuků a to poměrně s malým množstvím strun.

V období Byzance se tento nástroj dostává do vrstvy intelektuálů, jelikož byl vhodný společně s Kanonaki (mnohostrunný hudební nastroj používaný ve východní hudbě) k výuce Byzantské hudby. Z té doby je na řadě uměleckých děl zobrazen, tak jako je i zmiňován v lidové a intelektuální poezii. Název Bouzouki přišel až s pevnými kovovými a nepohyblivými pražci v 19. Století.  V Byzanci se nazýval Tambouras, Thambourin nebo Pandoura.
Na začátku 19. Století se Bouzouki  vytrácelo z řecké tradiční lidové hudby. V té době vznikají dva hlavní druhy lidových kapel. V Pevninském Řecku jsou to Klarino-Housle-Laouto-Santouri(cimbál) a v ostrovní části Housle-Laouto, nebo Lyra-Laouto. Tady však vznikají kořeny jeho nové prosperity.V této době již převládá název Bouzouki nad Tamboura a stává se hlavním nástrojem osamělých písničkářů  (znevýhodněných, Rembetů, emigrantů z Malé Asie apod.) ne tedy profesionálních hráčů hrajících na svatbách a posvíceních.
Rembetes změní doposud posuvné pražce na pevné kovové, zdokonalí techniku hry a prostřednictvím bouzouki  interpretují  novou řeckou lidovou hudbu. Zároveň vytvoří  celou řadu bouzouki v různých  velikostech  jako např. Baglamas, Tzouras, Tzourobaglamas.  A tak po roce 1920 vznikají první kapely Bouzouki. První nejznámější, Tetras, byla založena Markosem Vamvakarisem v roce 1929. Skládala se ze tří bouzouki a jednoho baglama. Bouzouki se pomalu stává králem lidové kapely.
Krátce po válce přidal virtuózní hráč na kytaru a bouzouki  Manolis Chiotis k nástroji již zmiňovanou čtvrtou strunu.  Je to nejspíš nejdůležitější změna na bouzouki  za 2300 let jeho řecké historie. Díky tomu získalo bouzouki celou řadu nových možností, stylů hry, způsobů vyjádření a tím se prakticky stalo svrchovaným nástrojem řecké hudby.

 Baglamas